Škola v přírodě – den třetí

Zatímco třídní učitelé se dopoledne věnovali učebnímu plánu, naši zlatí kolegové vytrasovali překrásnou úkolovou stezku okolím chaty. Počasí se během dne postupně vylepšovalo, čehož jsme rádi využili a většinu svých aktivit jsme provozovali venku. Po kuřeti na paprice nastal i čas, kdy se naše družstva v doprovodu svých šerpů, tedy průvodců zkušených a fyzicky zdatných, vydala prozkoumávat náročnost horského terénu na trase dlouhé závratných dvakrát 2,7 km.

Všechna družstva postupně prošla sedmnáct nenáročných úkolů. (Šerpové si nejvíce pochvalovali úkol ve znění: „Máte za úkol nemluvit až do příštího úkolu.“) A tak jsme hopkali tu po jedné, tu po obou nohách, zpívali písně dané osobě nejoblíbenější i ty, na kterých se shodlo celé družstvo. Předváděli své znalosti přírodovědné a zkoumali, kolik důmyslu je potřeba k tomu, abychom se seřadili podle velikosti sami od sebe bez cizí pomoci. A dokonce i ten potůček horský jsme v jedné části trasy zaslechli v plné kráse. (Asi správně tušíte, kdy a kde.) Na konci první části pouti nás čekal zlatý poklad. A to dokonce na hradě. Nebo alespoň na tom, co z něj zbylo. Pod zříceninou hradu Štěpanice jsme vykopali čokoládový mincový poklad a odměnili jsme se Brumíkem. Někteří z nás ho v tu chvíli dokonce už i připomínali a brumlali a brumlali a brumlali. Pak hurá na všeobecně tolik oblíbenou špagetovou večeři do Bologne a vzhůru vstříc podvečerním uměleckým činnostem rozvíjejícím um i ducha – přípravě reklamních scének a malování triček. A po celém dni, plném zážitků zase na kutě. Snad nám bude počasí nakloněno i zítra a užijeme si tak výhledu na nejvyšší pohoří naší vlasti v plné kráse.